Daru Rolins známe především jako fenomenální zpěvačku a výbornou tanečnici. Svůj cit pro módu a kreativitu ukázala již také při navrhování oblečení nebo nábytku a své fanoušky motivujeme prostřednictvím originálního diáře. Ale i tentokrát nás dokázala překvapit a navrhla společně se svou dcerou Laurou řadu školních potřeb PRAY FOR LOVE. A jaká byla Dara školačka? To a mnohem víc se dozvíte v našem rozhovoru.
Když se řekne „základní škola“, co se vám vybaví jako první?
Vybaví se mi školní dvůr, na který jsem viděla z okna.
Vzpomínáte si na svůj úplně první den ve škole? Těšila jste se na školu, nebo jste z ní měla spíš strach?
Těšila jsem se jako každé jiné dítě, i to moje. Ale jen ten první den. Už to druhé ráno bych raději zůstala v posteli.
Jakou žačkou byla Darinka Rolincová? Byla jste „poctivka“, nebo spíš takový neposeda?
Myslím, že jsem byla tak akorát zodpovědná i šikovná. Nebyla ze mě žádná šprtka ani jsem domů nenosila samé jedničky. Něco mě bavilo víc, něco méně. Nebyla jsem moc studijní typ, k hudbě mě to táhlo odmalička. Bylo mi ale jasné, že bez dobrých známek nebudu moct chodit do studia, točit filmy, zpívat…
Který předmět ve škole jste z duše nesnášela a který naopak milovala? Budu hádat, hudební výchova byla vaše TOP hodina.
Ano, tu jsem měla ráda. Jen mě nebavil ten školní repertoár. Měla jsem ráda jazyky, dějepis a zeměpis. Naopak matika, fyzika, chemie byla pro mě velké trápení.
Čím jste chtěla být, až jednou budete velká? Odjakživa jste toužila stát se zpěvačkou?
Samozřejmě, že odjakživa! Už jako pětiletá jsem zpívala poprvé v televizi, jako 8letá jsem natočila slavnou písničku Detská diskotéka a chvíli nato Keby som bola princezná Arabela. V devíti mi vyšlo první album a můj osud byl zpečetěn.
Měla jste podporu učitelů? Tolerovali vám případné zameškané hodiny? Přimhouřili někdy i očko, když jste něco nevěděla?
Vždycky jsem měla dokonalé učitele. Já jsem toho nikdy nezneužila, dělala jsem, co jsem mohla. Doučovala se, dodatečně psala písemky… Viděli, že se snažím, že nechodím za školu.
Chutnalo vám jídlo ve školní jídelně? Většinou děti nad pomazánkami nebo polévkami ohrnují nos, ale jsou i tací, kteří si nechají naložit za dva. Vy jste byla který případ?
Velký jedlík jsem nikdy nebyla. Pamatuji si na ty nekonečné okamžiky, kdy jsem se trápila nad plným talířem, protože dojíst se to muselo vždycky. Jídelna byla skoro větší trauma než písemka (směje se).
Mnozí lidé si už ani pořádně nepamatují na spolužáky. Jak je to s vámi, jste s někým z nich (a nemusí to být pouze ze základní školy) dodnes v kontaktu?
V kontaktu jsem jenom s jednou. Zato doteď. Jmenuje se Katka Berger, žije v Rakousku, a dokonce jsem jí šla i za svědka na svatbě.
A teď obraťme list. Když rodiče doprovázejí své dítě poprvé do školy, mají smíšené pocity. Na jednu stranu se těší, jsou hrdí na svého školáka či školačku, jsou plni očekávání a dojetí… Ale mají i obavy, jestli to zvládne, když na to všechno nové bude sám. Jaké to bylo u vás s vaší dcerkou?
Jaj, i dnes si pamatuji na ten pocit dojetí a tu školní tašku na zádech, která byla ještě větší než Lola sama. Byla taková šťastná a zároveň plná obav, jak to všechno sama zvládne… Vlastně úplně stejně jako já (směje se)!
Co se vám nejvíc líbí na škole, kam Laura chodí?
Přijde mi, že tam chodí fajn děti. Dobře si rozumí se spolužáky. Škola nabízí hodně zábavných kroužků, rozšířenou výuku angličtiny, kvalitní učitele a v neposlední řadě velký dvůr plný zeleně.
V čem to má Laura lehčí nebo těžší, než jste to měla ve škole a při učení vy?
Nevím, jestli je možnost „gůglit“ a vůbec přístup k internetu výhodou, nebo naopak. Všechno má své pro a proti. Nechci hanět fakt, že to dnes děti mají v mnoha ohledech snazší. V každém případě jde totiž o to, jak moc se snaží, a to se počítá. Myslím, že v těch zásadních věcech nakonec opravdu vítězí informace uložené ve vaší hlavě, ne v počítači.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se svou dcerkou navrhla vlastní kolekci školních pomůcek? Na co jste při navrhování kladla důraz? Kterou pomůcku jste měla hotovou jako první?
První byl hotový batoh! Byl to velmi příjemný a kreativní proces. Pomalovaly jsme spoustu papíru, vymyslely různé varianty a kombinace. Vždycky jsme nechaly to, co nás bavilo i další den. A některé motivy jsme konzultovaly i s Lolinčinými kámoškami. A proč právě Baagl? Jde o domácí, českou značku. Má sympatický kolektiv a líbí se mi i jejich ostatní sortiment. Věděla jsem, že kladou důraz na kvalitu.
Kdo měl při vymýšlení motivů hlavní slovo, vy nebo Laura? Určitě jste navzájem konzultovaly své nápady – na které pomůcce jste se dokázaly snadno dohodnout a u které to bylo nejsložitější?
Jediné, na čem jsme se zasekly, byl Pikaču. Postavička z Pokémonů, kterou Lola v době vzniku svého báglu milovala. Z obchodních důvodů ho nebylo možné zakomponovat do děje. Ale nakonec se „smířila“ i s jednorožcem, kterého taky miluje. Všechno ostatní byl jeden velký a klidný dialog. Žádné drama ani boj.
Kdybyste měla Arabelin zázračný prsten, do kterého období svého života byste se ráda vrátila a proč? Byly by to časy strávené ve školní lavici?
To, že škola byla zábava, dojde člověku vždycky až v dospělosti. V tom reálném čase je to samozřejmě ta největší otrava a neštěstí. Takže ano, klidně bych se do té doby vrátila zas. Ale s tím, co vím dnes. A dávala bych větší pozor.
A protože naše firma vyrábí i diáře a další papírenské zboží neodpustíme si ještě jednu „papírovou“ otázku na závěr. I když dnes je už téměř vše v elektronické podobě, máte nějaký svůj oblíbený papírový produkt či předmět, bez kterého si neumíte představit svůj den?
Jsem v tomto směru oldschool. Vždycky jsem si věci zapisovala, nechávala papírky s odkazy na ledničce. S Lolou si dokonce ještě i dnes posíláme z dovolených pohlednice. A od té doby, co mám i svůj vlastní diář, Rok podle Dary, je pro mě jeho používání něco jako příjemná povinnost. Celý rok vychytávám, co vylepšit a doplnit do toho nového na další rok.
